O Strýčkovi se toho ví málo.

Oprava: O Strýčkovi se toho neví moc. Málo známe jen z internetu. Vzhledem k tomu, že se všechny spisy skartovaly, jsem toho o něm nenašla tolik, ale přesto mnoho.

 

Na úvod bych ráda podotkla důležitou informaci. Nejedná se o mého strýčka – naštěstí – ale něčí strýc to být nejspíš musí, tedy pokud měl sourozence a sourozenci potomky.

Domnívám se, že jste o Strýčkovi někdy slyšeli. Milý, vlídný a usměvavý starší muž žijící se svoji mladší manželkou na okraji města Senec u Plzně. Dům s poschodím, terasou a rozlehlou zahradou s chlívky. Dokonce si jedna místní pamatuje na své dětství, kdy souseda pozorovala při sbírání lesních jahod, trajdoval si to na kole… do pekla?

 

Dům s číslem popisným sto čtyřicet devět nevyvolává nijak zvláštní pocit. Vždyť to není číslo třináct, přesto skrývá nejedno utrpení. Tak si říkám, kdyby cihly mohly mluvit… Ano, stojím před ním,
je zchátralý, přesto jaksi udržovaný... Jenže to bych začala od konce, a to nesmím, jelikož mé pátrání začíná zcela jinde, na druhém konci tohoto PEKLA.

 

Kdo by neměl rád záhady a tajemství… Možná proto mě tento příběh tak upoutal. Cítím potřebu znát ho více do hloubky, jsem jeho součástí a toužím najít spravedlnost a pravdu.

 

Hubert Pilčík, největší sériový vrah Československa má přiznaných pět vražd a mnoho nedoložených a neobjevených těl na Plzeňsku i v hloubi duše pod lázeňským městem Mariánky. Kriminalisté u něho objevili mnoho šatů, průkazů, dopisů, zbrojního arzenálu a také nevinné dvanáctileté děvče
s dřevěnou bednou na hlavě vypolstrovanou oblečením, aby tlumila její křik. Před soudním jednáním a rozsudkem spáchal vrah v cele sebevraždu.

 

Základní informace postačí, ale ne zvědavcům jako jsem já.

 

Zaplétám cop a vydávám se na průzkum. Můj první hovor směřuje na archiv bezpečnostních složek, odkud se mi do rukou dostává zápis z věznice, kde byl Hubert držen. A ejhle... ono možná nešlo
o sebevraždu! Proto o něm musím zjistit víc, snažit se ho pochopit a tím odhalit utajovaný fakt
o jeho smrti.

​