​

 

Film české režisérky Věry Chytilové Sedmikrásky je klíčovým a nadčasovým dílem české
nové vlny z 60.let.

 

Bizarní satirická groteska tak svou provokací znázorňuje lidskou morálku svobody a odvahy být sám sebou. Komedie o abnormální odlišnosti před ostatními mluví nejenom o aroganci a zesměšnění hloupých pravidel společnosti, ale také o schopnosti umět se oprostit od povinností a udělat
si ze sebe i života srandu. Celým filmovým snímkem je tak protkán výsměch neoriginality
a stejnorodosti. Stavu, kdy nedokážeme, nebo možná ani nemáme možnost, být jiným, výstředním
či dokonce právě bizarním člověkem.

 

Příběh popisuje život dvou mladých dívek, tmavovlasé Marie I. (Jitka Cerhová) a plavovlasé Marie II. (Ivana Karbanová), které se rozhodnou být zkažené, jelikož svět je také takový. Obě dvě zahájí maraton neobvykle rozporuplných nevhodných věcí, jejichž sílu stále stupňují, jelikož hranice zkaženosti a schopnosti být odlišným od zajetých pravidel nemá konce.

 

Marie I. a Marie II. si ztěžují na to, že nic neumí, nikdo je nechápe a vše se jim kazí. Díky tomu
se rozhodnou tak naložit i se svým životem. Takto jemná zápletka mezi dívkami a společností je jen zteží viditelná. Stejně tak interpretace jednotlivých dějství. Dívkám se těžko žije v dané době, nesouhlasí s ní, rády by, aby fungovala lépe, a tak se zhností své role. Zamotají hlavu několika mužům v restauraci, nechají po telefonu vyznávat city muže, s nevhodným chováním navštěvují kabarety, okradou toaletářku, zničí svůj majetek, a dokonce se dostanou do sálu s hostinou, kde zanechají nehezkou spoušť. Tento silný klimax filmu vrcholí tonoucí se mi dívkami v rybníku volající o pomoc
a odpuštění. Nakonec sál s hostinou v rámci možností poklidí. Jakmile se zabalené v novinách položí na stůl, spadne na ně lustr, na kterém se předtím houpaly. Gradace těchto situací obsahuje pozvolné stupňování a sám divák je zvědavý, co horšího může vůbec ještě přijít.

​

Obě dívky tak ve snímku postupně bourají zeď každodenních rutin a nacházejí nový a jiný svět bez jakýchkoliv zásad včetně hodnot. Nakonec zjistí, že vše má svůj strop. Je to tak dobře, jinak by svět zanikl příliš brzy, a to díky lidské svéhlavosti a chtíči po větších a mocnějších triumfech. Hlavním tématem filmu se tak stává život a odvaha či svoboda lidí. Odpovídá tak na otázky: Co je to život? Kde jsou pravidla? Co to pravidla znamenají? A co nastane tehdy, když (ne)budeme jako ostatní? Lidská důstojnost a schopnost určit si své hranice je tak silným principem naší existence. Nastolené zákazy, příkazy či vhodné možnosti a dovolené statusy nám brání v naší přirozené kráse
a sebevyjádření. Ovšem i tento mnohdy nevkusný a nepochopitelně nastolený režim nás učí uvědomění si podstaty bytí a nás samotných, naší stability. Název filmu Sedmikrásky bych vyjádřila jako onen půvab lidské duše a naší originality. Význam dále vidím v tom, že každý máme sedm životů. Pojďme alespoň v jednom z nich býti takto odvázaní
a zkusit ze sebe dostat to, co tam někde uvnitř je, aniž bychom o tom měli potuchy. Sama děvčata netušila, co se v nich až tak „hrozivého“ skrývá, co dokážou. Nikdo nic nechápe. Nikdo nás nechápe. Lidé neznají ani samy sebe, natož ostatní. A jak by taky mohly, když nemají svolení o tom samy sebe poznat, být volní a dokázat neuvěřitelné.

​

Režisérka se velmi odvázala a pracovala se vším, co filmová tvorba nabízí. Experimentovala nejenom v rámci stručných a cílených dialogů, ale také se skvělou mimikou a gesty herců. Symboly jako bombardování čili ničení lidské svobody, nebo stroj „času“ čili života, který přeci tak prchá, je ve filmu několik. Výtvarně pojaté scény s barevným tónováním nebo koláže detailů či fotografií působí tak nahodile a absurdně jako samotné vyznění díla. Vytříbené kostýmy a masky hrdinek tak podtrhávají aktuální postoj Marií k jejich životu, zkaženosti a neřešitelnosti věcí čili: Zkusíme to, co je divné,
nebo to, co se nedělá.

​

Tímto bych ráda navázala na práci s herci. Chytilová předvedla neskutečnou práci s neherečkami
a vytvořila tak autenticitu jejich hereckého projevu a výkonu. Tak ladně koncipovaná verbální i neverbální komunikace působí na diváka jako upřímný výsměch naivních slečen, které i přesto působí velmi chytře. Obě dívky, tmavovlasá Marie I. (Jitka Cerhová) a plavovlasá Marie II.
(Ivana Karbanová) jsou tak stejné až odlišné. Navzájem se předhánění, doplňují a někdy dokonce oddělují. Jen ztěžka lze popsat, která z nich má navrch, nebo je více bláznivější. Jedna působí jako zrcadlo té druhé. Bojácné zároveň odvážné, pracovité zároveň líné. Zahořklé svým neokořeněným způsobem života, kterému touží dát nový rozměr za cenu absolutního zesměšnění, především jich samotných.

​

Po kamerové stránce bych opět zmínila výše popsané postupy včetně barev a koláží, ale také statické pojetí kamery. Tento styl v rámci pestrosti obrazu zapadá do sebe a vytváří tak stabilní podívanou na zmíněné měnící se barevné tóny či krátké záběry, nebo fotografie. Úvodní část filmu, kde dvě Marie sedí na zemi, je doprovázena skřípavými zvuky. Hovoří snad o tom: Jsme jako loutky řízené něčím vyšším? Takovýchto scén je ve filmu více a je pozoruhodné, jak s jednotlivými zvuky
i ruchy autoři pracovali. Pohrává se zde i s absurdním výběrem a načasováním hudby zapadajícím do kompletního pojetí filmu. Mnohdy prudké střihy pojednávají o rychlosti našeho přemýšlení
či rozhodování v danou situaci, nebo dokonce o tom: Snad si toho nikdo nevšiml. Řada audiovizuálních prvků a celkové vyznění díla tak dodnes hovoří o nepochopitelnosti pravidel společnosti i nás samotných.

​

Film Sedmikrásky je pro mě neotřele krásným dílem, které mi po každé přinese hlubší myšlenky, poznání a odpovědi. Líbí se mi ono „šílené“ zpracování. Neustále přemýšlím nad určitými momenty
a rozhodnutím režisérky, proč zvolila zrovna takové postupy. Zaujala mě odvaha v práci s obrazem,
a to právě včetně barev, cílených fotografií i zvuků, které na první pohled dohromady vytváří nepochopitelnou alegorii života. Jasně stručné dialogy mi opět lichotí a je slast hltat každé vyřčené slovo hrdinek.

​

​