​

 

Film italského režiséra Bernarda Bertolucciho Poslední tango v Paříži (Ultimo tango a Parigi) vyvolalo
v 70.letech silnou kontroverzi, která přinesla nejenom průlom v Bertolucciho kariéře, ale celkově
v italské kinematografii.

 

Snímek tak svým psychologicko erotickým žánrem hovoří o silné absurditě pojetí života
a zesměšňuje tak lidskou důstojnost spojenou s etiketou. Emocionální drama popisuje silnou morální zodpovědnost nejen nad svými hodnotami a životem, ale především nad svými myšlenkami
a nitrem. Duše člověka je velmi choulostivým místem, pokud jej neznáme dostatečně dobře my samy, může nám jej lehce někdo vzít a pohrávat si s ním. Toto téma manipulace je protkáno celým dějem filmu a mluví tak o zmíněné hrdosti.

 

Příběh pojednává o Američanovi Paulovi (Marlon Brando) a mladé Pařížance Jeanne
(Maria Schneider), kteří se schází v pronajímaném bytě a vedou tak spolu sexuální vztah. Paul je psychicky na dně z jeho zasebevražděné ženy Rosy. Jeanne se snaží vydržet v partnerském vztahu
se svým snoubencem, režisérem, Thomasem.

 

Stavba děje je velmi lehce vystavěna a jen ztěží dokážeme rozeznat jednotlivá dějství, která na sebe příjemně navazují. Paul a Jeanne se sejdou v pronajímaném bytě a během rozhodování, kdo se ho zhostí, zažijí rychlý sexuální akt. Vzhledem k aroganci Paula a příliš hovorné Jeanne cítíme jejich vzájemnou zvláštní reakci na tento okamžik. Později se dozvídáme o Paulově zesnulé manželce
a o snoubenci Jeanne. Pomalé a nenásilné plynutí děje nám umožňuje bedlivě sledovat chování muže a ženy, kdy se jejich anonymní sexuální vztah prohlubuje. Jeanne se nejdříve s touto situací smiřuje, později však přichází na její stinné stránky. Bod obratu její představy ovšem radikálně změní, a to tehdy jakmile ji Paul análně znásilní. Jeanne se po této situaci snaží vztah ukončit, avšak Paul
to nechce slyšet. Klimax příběhu nastává tehdy, kdy Jeanne Paul i přes opětovné a radikální ukončení vztahu pronásleduje, až  je nucena ho zabít.

​

Anonymita, která panuje během schůzek Paula a Jeanne je sbližuje více, než si myslí. Ta je způsobena především tím, že o sobě nic neví, dokonce ani jména. Mluví se tak o otázce: Proč znát nečí jména, když neznáme ani samy sebe? Film tak poukazuje na nepochopení nás samotných. Člověk musí nejprve poznat sám sebe, až potom bude schopný pochopit a naslouchat druhým. Zachycuje také stav důvěry a toho, že pokud známe něčí jméno, neznamená to, že známe danou osobu. Sám Paul řekl: „I kdyby manžel žil 200 let, nikdy neodhalí skutečnou povahu své ženy.“ Scéna, kdy Paul Jeanne análně znásilní je symbolem vyobrazení dalších otázek lidské duše a podstaty: Kde má člověk hranici? Kam až je ochoten zajít? Kdy si uvědomí, že je čas udělat změnu? Kdy ho dané chování
či situace položí na definitivní dno? Jeanne byla víceméně znásilněna už tehdy, když se v bytě
s Paulem poprvé shledali. Přesto však opravdové znásilnění bere Jeanne, ale i divák, až v okamžik análního styku. Zde bych zmínila onu erotiku a sexualitu v celém filmu. Ta je jemně zobrazena a není tak násilně ani vulgárně divákovi nucena. Název filmu Poslední tango v Paříži vnímám jako metaforu dětství. Paul a Jeanne se sice ke konci filmu ocitnou na parketu, kde lidé tančí tango, ovšem oni dva se místo klasického tance raději válí na parketu. Tanec zde reprezentuje jen jakousi formalitu. Poslední tango tak hovoří o ukončení dětství, o ukončení beztarostného žití. Paul umírá. Jeanne tak vstupuje na novou etapu života, dospělosti. V sále a na parketu si tak Paul a Jeanne užívají poslední minuty tzv. tanga, což může hovořit o nedodržování pravidel
a forem, čili o výsměchu řádu a uchopení své role v životě.

​

Režisér skvěle pracuje s dialogy. Dlouhé rozhovory s hlubokými otázkami i vyčerpávajcími odpovědmi mají plno myšlenek o životě a popisují či vysvětlují tak existenci bytí. Během úvodních titulcích se objeví dva obrazy od umělce Francisa Bacona Dvojportrét Luciena Freuda a Franka Auerbacha
a Studie k portrétu Isabel Rawsthorne. Baconova tvorba je plná syrových a znepokojivých obrazů skutečnosti. Přesně o tomto je myšlenka celého filmu. Zobrazení nechutně surové skutečnosti lidského žití, a to formou sexuálního a erotického vyobrazení, které v lidských životech až abnormálně dominuje. Lidé si však tuto pravdu odmítají připustit, a tak se tato metafora filmu stává tabu.

​

Po režijní stránce bych také ráda vyzdvihla práci s herci. Režisérovi se povedlo vystihnout herecký výkon Marlona Branda v roli Paula, manipulačního agresora ovlivňující lidi ve svém okolí. Svým šarmantně pevným chováním vnucuje Jeanne své názory i myšlenky, ale nerepsketuje ty její. Nedokáže si připustit zrátu své ženy Rosy a emoce vůči ní. Nenáviděl ji, zároveň miloval. Odchod
jí vyčítá, zároveň je za něj rád. Tuto směs pocitů můžeme sledovat během abnormálních hrátek
s Jeanne nebo ve chvíli, kdy se mrtvé ženě svěřuje. Chtěl by, aby vše důležité bylo mimo něj. V tomto ohledu se mu nabízí chování Jeanne, kterou si přivlastní za svůj majetek a svými přednáškami
o životě jakožto staršího muže ji přiklání na svou stranu. K tomu využívá životní historky, vyřčení svého jména směsicí zvuků či dokonce nahotu. Touží se odvázat a neřídit se pravidly každodennosti, jelikož ho obtěžuje zodpovědnost. Své předvedla také herečka Marie Schneider v roli Jeanne, roztěkané dívky s nekonvenčním chováním hledající stabilitu ve svém životě. Její rozpustilé a mnohdy
až dětinské chování z ní dělá prostořekou ženu. Například její pomatené skotačení, běhání či mimika a gesta, nebo forma komunikace. Paul na ní působí jako zodpovědný muž a díky němu má možnost pochopit priority života a nastavit si tak ty své. Jeanne nechává život volně plynout. Občas však touží po jistotě, která jí chybí. Zároveň si ale užívá svobody a odmítá cokoliv řešit, ale i na tento způsob žití změní názor, a to tehdy, když ji Paul análně znásilní.

​

Dále bych ráda poukázala s důrazem na detaily či velkými detaily mezi jednotlivými obrazy,
což můžu zařadit i mezi specifickou střihovou skladbu. Tento prvek způsobuje spojení linie příběhu
a především emocionálního propojení postav a jejich pocitů. Ztotožňujeme se tak s příběhem
a nitrem postav. Nic nás ve sledování děje nenarušuje. Tvůrci nás neupozorňují na to, že jsme v jiném prostředí. Cítíme změnu, i když další obraz začíná detailem, ale nevytrhne nás to z kontextu.
Z kameramanské práce bych vyzdvihla právě tuto. Poté záběry, kde je většinou zaostřena pouze jedna postava a druhá je rozostřená, i když mluví. Tento styl nám dává najevo, kdo je v dané situaci či konverzaci důležitější, a nemusí to být právě ten, kdo hovoří. V tomto případě hraje roli také využívání dlouhých záběrů. Například, když Paul hraje na harmoniku a hovoří o minulosti. Záběr je celou dobu na něm bez jediného střihu, i když pár slov prohodí Jeanne. Po zvukové stránce cením práci s hudbou, je využívána dramatičtější během napínavějších okamžiků či pozitivnější
v optimistické náladě.

​

Film Poslední tango v Paříži mě velmi zaujal a zanechal ve mně plno otázek. Především práce
s dobře vystavěnými hlubokými dialogy, rozpravami nad životem a pochopení významů slov. Dále mě velmi nadchla práce s navazováním jednotlivých obrazů, a to formou detailů či velkých detailů, které mě nechali příběhem plout. Mohla jsem tak soucítit s postavami, jejich nitrem a zaposlouchat se do absurdity života, jeho lehkosti i těžkosti v období dětství i dospělosti. Ve dvou rozdílných obdobích, která jsou odlišná, zároveň bližší, než si myslíme.

​

​