​

 

Malá šestiletá Jessica, nehybně seděla za velikým keřem, který obklopovalo několik hnědých, zastaralých laviček. Stromy, holé stromy, na kterých nebyl ani jeden list. Byl podzim a silný vítr narážel ze všech stran. Bylo to, jako když tančíte tango. Měníte svůj pohyb tak často, až vzduch, který kolem vás proudí, se zamotává a naráží do sebe. Vysoká tráva všechno spadané listí skoro pohltila. Jen z výšky by člověk uviděl spoustu prolínajících se barev spadaných listů. Městečko Guger bylo
na podzim vždy zvláštní. Neskutečné ticho a lidi raději ukrytí, než aby viděli další peklo tohoto města. Válku, která se tu vždy konala mezi skupinou podivných lidí. Nikdo je neznal, odkud se objevili, také nikdo netušil.

   Menší park, kde se Jessica schovávala, se nacházel na okraji městečka. Park, kam nikdo moc nechodil. Až na jednu starou babičku Helen, která tu vysedávala každé odpoledne, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. A na Jessicu, jež zde trávila každý den. Ráda tu běhala a chytala motýly, bylo jich tu opravdu mnoho. Trhala květiny, ze kterých pletla věnečky, skákala a dováděla jako velmi šťastné děvčátko. Mezi dvěma cestami, které vedly na ulici, bylo malé jezírko, kde se každé ráno objevila malá zatoulaná koťátka, a z jezírka pila. Malá Jessica si je vždy chtěla vzít domů, ale její maminka
jí to nechtěla dovolit. Jessica neměla žádné domácí zvířátko, protože její maminka byla alergická
na jakoukoliv zvířecí srst. Vyskákaly jí po těle pupínky a musela je léčit různými mastičkami
a tabletkami. Proto ani moc nechodily do zoologické zahrady. A tak Jessica znala zvířata jen z obrázků. Jessičina babička si nepřála nikdy vnoučata. Nebyla moc velikou milovnicí malých dětí
a k Jessice si nevytvořila žádný vztah. Neměla ji ráda, protože jí přišla až moc obyčejná. Jessičin tatínek většinu času nebyl doma. Neustále se věnoval práci, jezdil do zahraničí, a když už měl nějaké to volno, využil příležitosti a vzal do města jen maminku.

   A tak když se malá dívka seznámila s onou babičkou Helen, která každé odpoledne vysedávala v parku, zářila radostí. Vyprávěly si spolu různé pohádky, zašly na zmrzlinu nebo dort. Nemohly moc daleko, protože babička se šourala o hůlce a než někam došla, trvalo to dlouhé minuty.

    Jednoho rána šla Jessica opět do parku, ale Helen stále nepřicházela. Začala se bát. Vyšla do ulic a poptávala se, jestli někdo neví, kam se babička poděla. Obyvatelé holčičce sdělili, že zemřela.
V ten okamžik se Jessica rozplakala a běžela domů do svého pokoje. Celé týdny vzlykala, nešla
do parku. Po několika dnech se tam ale rozhodla zajít. Místo jí připadalo prázdné, nijaké, bez života. Bylo jí opravdu smutno. Za pár dní smutek překonala. Pletla opět věnečky a pokládala
je na babiččinu lavičku. Hladila koťátka a vše bylo skoro jako dřív. Do dne, kdy se celý park proměnil v peklo. V katastrofu. Ve veliké neštěstí.

    Jessi se schovávala za tím velikým keřem a snažila se pozorovat situaci uprostřed parku. Stále dokola si kladla jedinou otázku. Proč zrovna tento park? Její očička byla zahalena strachem. Plnila
se jí slzami a leskla se. Byl už podvečer. Měla by jít domů, ale ona nechtěla. Byl to její milovaný park, který jí někdo vzal. Najednou se tam objevil a prostě jí ho ukradl. Jessi tam zůstala sedět dál
a pozorovala lidi. Hodně lidí, kteří si vyměňovali zlé pohledy. Ti lidé stáli na dvou stranách a mezi nimi byl prostor. V něm proudil chaos všech emocí. Strach. Bázeň. Obava a starost. Vědění. Poznatky. Jistota a pevnost. Bojácnost. Zbabělost. Odvaha a vytrvalost. Stálost. Zlo a dobro. Milování a veliká nedůvěra. Všechno se jí to odehrávalo před očima jako zmatený film, který hltala po kouskách.

Na jedné straně stály ženy. Krásné, štíhlé, s dlouhými vlasy, zapletené v cop. Vzpřímeně stály
a ona cítila jejich dech. Měly černé kalhoty s vysokým pasem, triko v nich zastrčené, tlustý pásek
a dlouhý kabát, který končil u vysokých kozaček se šněrováním. Jedna krásná, velmi krásná žena stála přede všemi ostatními. Měla kouzelný pohled. Její cop z tmavých vlasů se jí kroutil na zádech. Byla velmi půvabná, ale veškeré detaily Jessi nemohla rozpoznat, byla od ní daleko.

Na druhé straně parku stála skupina mužů. Silných, krásných, zdatných a schopných udělat vše pro svou milovanou ženu. Jeden z nich měl nádherné oči. Jejich barva, modř, osvítila skoro celý park
a studený chlad z této barvy doléhal až na hnědé vlasy malé Jessicy, která byla ustrašená
a pozorovala každičký detail toho velikého koncertu. Ten svalnatý muž se Jessi opravdu líbil, fascinoval ji, i když se zalekla jeho holé hlavy.

   Je to divné, pomyslela si Jessi. Skupina žen a mužů. Dvě skupiny a mezi nimi jedna veliká prázdnota. Zvláštní. Potlačila veškeré myšlenky. Ozval se děsivý výstřel. Ten rozpoutal bitvu mezi dvěma světy. Jessi zaječela. Výstřel, který se ani trochu nepodobal výstřelu z pistole. Vyšel z rukou jedné dívky. Dlaně měla vedle sebe a valil se z nich kouř ve tvaru koule, který se zvětšoval a plnil barvami. Jakmile byl dost vysoko, dlaně přitiskla k sobě a kouřová koule vybouchla, jako kdyby někdo opravdu vystřelil. Dalšími rachoty, které způsobovala ta dívka, se v Jessi probouzel okamžitý chaos. Ženám se z dlaní chrlila hmota, která se rozplizla na protivnících a změnila se v želé, které jim teklo po tváři. Omylem byly zasaženy i některé ženy, ale okamžitě želé odvrátily pohybem levé ruky. Tak odletělo od nich
a narazilo na muže. Jako kdyby vyvolaly kouzlo. Kouzlo. Ano kouzlo. Bylo to opravdu kouzelné, jako když čarují a bojují mezi sebou. Výstřely a želé se měnily v barvy i v hmotnější věci, které mohly ublížit.

Znenadání se nad malou Jessicou vytvářely malé skvrny a létaly k ní. Když jí malinká tečka dopadla na nos a ona ucítila chlad, pochopila, že je to sníh. Své ruce zdvihla nad sebe a pozorovala miliony vloček, které na ni padaly. Sněžilo a ona si připadala jako v ráji. Celou tvář, krk a hruď měla najednou od sněhu. Kýchla, porozhlédla se kolem. Všude byl sníh. Hromada sněhu, která začala tát. Pustila
se do pozorování ženy, která dala ruce v pěst, dvakrát s nimi praštila o sebe, potom je rozevřela
a natáhla vedle sebe. Okamžitě z její hrudi vylétl sníh, který znovu pokryl celý park a ostatní muže. Jessi se v tu chvíli otočila a tak si ušetřila dalšího studeného zábalu na svém obličeji.

Další žena foukla do své dlaně a z té se okamžitě vychrlil blesk, který narazil do jednoho muže. Tomu se podlomila kolena a spadl na zem jako ryba. Byl mrtvý. Svalnatý muž vykřikl a rozeběhl se naproti ženě. Jiný ji mezitím kopl do hlavy, zapotácela se. Její život skončil. Ta krásná bruneta se podívala
na blondýnu, která stála vedle ní. Obě ženy si něco pověděly a znovu se pustily do boje.

Když muži zaznamenali, že ženy chtějí pokračovat a že je svými schopnostmi mohou znovu porazit
a dnes už doopravdy zabít, rozhodli se boj utnout a změnit pravidla.

„Stop!“ vykřikl ten svalnatý muž a nastalo ticho.

Jeho hlas byl tvrdý a pevný.

„Vy máte schopnosti, my ne. Navrhuji bitvu.“

„Cha. Už jsem myslela, že navrhuješ tuto skoro začínající bitvu ukončit,“ pousmála se tmavovláska.

„Bitvu holýma rukama,“ utnul její myšlenky muž.

„A to jako proč? Je jasné, že zvítězíte, máte větší sílu než my. Jste muži.“

„No a co?!“ otázal se v úplném klidu. „Je jasné, že máte větší moc, když máte ty kouzelné…. Cha. Ty vaše schopnosti.“

„Kvůli tomu, že jsme víc než vy, nemusíte vést tuto bitvu. Jsme křehké ženy, neměly byste nás zabíjet, ničit, ubližovat nám a zacházet s námi tímto způsobem.“

„Kecy!“ vykřikl, „Vy moc dobře víte, proč vás chceme zničit. Takže?“

Dívky se zamyslely. Věděly, že nemají šanci. Ta krásná vyzývavá žena si stoupla před své vrstevnice. Je něco jako vůdce? Jessi se zamyslela.

„Dobře. Bitva holýma rukama.“

 A bitva začala.

Muži se rozeběhli a ženy ustrašeně couvaly dozadu. Věděly, že svá kouzla nemohou použít. Ty, jež byly vpředu, okamžitě upadly na zem. Další ženy se zastavily a nechápaly, že jejich vrstevnice leží na zemi a jsou mrtvé. Pohlédly na muže a v hněvu se rozeběhly naproti nim. Jeden muž uhodil několik dívek silnou ranou do spánku. Ty padly na zem jako ty první.

Vítr si ještě malinkou chvilku pohrával nad ukončenou bitvou mezi dvěma světy. Listy létaly

a dopadávaly na místo útočiště. Mnoho těl nehybně leželo na zemi uprostřed parku. Byla jako kámen. Muži se vytratili a malá Jessica nevěřícně koukala na ženy, které byly mrtvé. Tělo té nádherné tmavovlasé ženy leželo nedaleko od ní. Pohnula se. Její ruka se rozechvěla a Jessi zadržela dech. Upřeně sledovala ženiny prsty. Hýbaly se, jako když mávají.

„Pomoc!“ skřehotavým hlasem ze sebe vydala. Jessi ji zaslechla a okamžitě vyběhla z křoví. Přiřítila
se přímo k ní a jejich oči se střetly.

„Počkej!“ vydala ze sebe slabounkým hláskem ta kráska. „Viděla jsi? Cítím to. Cítím z tebe moc.“ Zakašlala a oči se jí zavřely. Hlava jí spadla na zem. Jessi ji začala ohmatávat a hledat nějaký způsob pomoci. Jak tak svými dlaněmi přejížděla po její hrudi, tělu, ucítila šimravý pocit mezi prsty. Koukla
se na ně a uviděla žlutou tečku, která zářila.

„Co to?!“ vykřikla vyděšeně a podívala se na tělo té ženy.

Znovu na své dlaně a znovu na tělo té ženy a... Dlaně přitiskla na její břicho a soustředila se jen na ni. Snažila se naslouchat jejímu srdci. Její mysli a emocím. Cítila velikou sílu. Sílu dokázat vše. Jessi byla unavená. Celé ruce jí zářily žlutým blyštivým se paprskem a ta žena... Ta krásná žena zářila také. Zář najednou spadla a žena se probudila. Dýchala. Oči otevřela a obě se znovu spatřily. Bruneta ji pohladila po vlasech.

„Podruhé,“ usmála se. „Umíš uzdravovat. To je velmi silná moc.“

Pomalu se zvedla ze země a dívala se na velikou katastrofu. Všechny její vrstevnice ležely na zemi. „Jmenuji se Sloma. Ty, holčičko malá, ale půvabná se jmenuješ jak?“ klekla si k Jessi a té zářily oči štěstím.

Zažila opravdové kouzlo a mluvila k ní jakási víla.

„Jsem Jessica, prosím.“

„Krásné jméno a krásná zelená očka.“

Cvrnkla ji do nosu, chytila ji za ruku a všimla si růžové gumičky, kterou na ní měla. Podívala se na malou Jessicu a pošeptala.

„Pomůžeš mi?“

„Ano.“ odpovědělo děvčátko a obě se vytratily z městečka.

​

​