Bohyně mlhy
| povídka |

​

„Ale no tak, Belo!“ vykřikne vystrašeným hlasem baculatá maminka.

Opatrně se rozeběhne přes ledovou plochu ke své dceři. Nevinné děvčátko zachumlané v zimní bundě a oteplovačkách naříká strachem. Matka se k ní sesune na kolena, zatne zuby, jelikož tak tvrdý náraz nečekala. Dívčinu hlavu přitiskne na svá prsa. Dívka se zamračí a slzy se zalesknout na její jemné a chladné kůži.

„Mami, pusť mě.“ zabručí.

Matka se odtáhne a promačká jí koleno. 

„Zlato? Co se děje? Proč si se zastavila?“ vymaním se ze svých myšlenek a zaregistruji přítomnost svého přítele. „Si v pořádku?“

Svou zdrsnělou rukou se dotkne mé tváře. Chladný dotek rtů mi způsobí okamžitý proud tepla skrz mou duši. Suché a popraskané rty lehce namočí, olíznu si je. Rozklepu se a ruce zkřížím na prsou. Tělo mě obejme, hlavu položím na jeho hruď a v měkkém polštářku péřové bundy zavřu oči.

„Už půjdeme. Celá se třeseš.“

Uculím se.

„Dám si ještě dvě kolečka.“

Filip se sveze ladně po ledu až k lavičkám, kde prudce zabrzdí. Posadí se a napije se teplého čaje
z termosky. Jsem opět jediná, která je vidí? Pomalými tahy bruslím označenou cestou, pozorně
ji sleduji. Jsou v ledu, pod ledem anebo nejsou vůbec? Zavrávorám a padnu na zadek. Otočím
se na Filipa. Telefonuje a mého pádu si vůbec nevšímá. A co holčička? Maminka jí pomáhá vstát. Stáhnu si červenou rukavici a jemně odhrnu prach sněhu. Dotknu se ho. Mohutného kříže se svíjejícím se drakem. Kousek pod tímto symbolem se rýsují kaluže krve v něžných dlaních. O něco níže zase holé větve stromů bez jediného listu. Chlad a samota.

Pohlédnu na vysoký kopec, jenž se vypíná na kraji města jako král chránící zemi. Náhle se začíná ztrácet v bílé vatě a mlha rázem zahalí svět. Slyším křik dětí, volání o pomoc a…Filip. Hledá mě a tápe ve tmě nevědomí. Symboly ztrácejí svou intenzitu, mizí v hlubinách ledu. Černá kápě mi natahuje svou dlaň. Přijímám a následuji osobu ukazující mi směr mého putování.

Stěží stoupám do kopce. Bořím se do hustě bílého snu a má touha klouže po nesmyslné bázni
z budoucnosti. Stoupám výš. Studený vítr mě bodá do tváří, štípe a mé oči zavaluje bezmoc
po nalezení cíle této cesty. Kuličky vody mrznou a jako perly zůstávají na odiv podél mých řas. Rty pokrývá závoj čistoty a něhy zasahující do mých ran, jež se více otevírají a způsobují tak krvavou bolest smutku. Drobné červené žilky putují v neznámu. Víčka omdlévají, řasy se klaní, pohled zaniká… propadá snění. Náhle se zastavím, popadám dech. Černá osoba se mi vytratila z dohledu, rozplynula se snad v mlze? Dlaně. Dlaně plné zodpovědnosti a odhodlání. V mých se nachází drobné praskliny, jež vyplňuje krev. Větve se klaní jako mé řasy. Připadám si jako silná královna vládnoucí ledovému království. Kříž. Musím najít ten kříž.

Na vrcholu kopce se pyšní opuštěný kostel. Obcházím jej a s nadějí najít nenalezené vcházím do jeho nitra. Prázdno. Rozhlížím se. Mlhovina a ledový vítr se snaží prorazit skrz vitráže, ale nemá dostatek sil. Chlad se prodírá malými skulinami v mohutných kamenných zdech. Meluzína samoty kvílí někde venku a prosí o prozkoumání tohoto malého světa nicoty ukrývající zázrak. Patou narazím o kov. Kříž. Uchopím jej do ruky. Kde je ale drak?

Běžím stlačující chodbou přinášející závratě. Rozrazím prosklené dveře a zoufale hledám ty, které
se skrývají pod číslem sto pět. Pacienti, kteří v klidu prochází, jemně uchopím za ramena a něžně
je odstrčím, čímž jim dám najevo, že potřebuji rychle projít. Zběsile se rozhlížím
a marně objevuji to prokleté číslo. Tlak, jenž způsobuje umlčení mého vzlykotu mě dusí. Chce
se mi křičet, řvát. Najednou zahlédnu bílého človíčka. Není té bílé už nějak moc? Chytnu
ho za ramena a prudce, až agresivně ho zastavím.

„Prosím vás, pokoj sto pět. Je tam můj přítel!“

„Ano, slečno. Je to na konci chodby.“

Vrazím dovnitř. Další bílá osoba. Nevěřícně po mně pohlédne.

„Slečno, tady nemůžete být.“

„Sem jeho přítelkyně. Prosím.“

Žena mě vyvede ven z pokoje. Stoupám si na špičky, snažím se skrz žaluzie pohlédnout oknem dovnitř. Zahlédnou ho. Tentokrát uchopí za ramena sestřička mě. Pohlédnu na ní, uklidním se. Tak takový je to pocit, chytnou za ramena cizího člověka. Hřejivý, zároveň plný nejistoty.

„Váš přítel omdlel. Při pádu se uhodil do hlavy.“

„Cože co?“

„Byl dehydratovaný. Nyní ho stabilizujeme.“

„Hn?“

„Bude v pořádku, nebojte se.“

Mé rty tancují jakýsi tanec. Klepou se, snaží se cosi říct, ale nenacházejí slova, smysl vět
a porozumění. Myšlenky se mihotají a běhají sem a tam. Oči mžourají a ztrácejí zrak. Čelo se krabatí, opět narovnává, obočí se mračí a zase usmívá. Blednu a propadám neznámému snu zklamání. Přestávám vnímat svět, nacházím se v prostoru obav.

„Můžu za ním?“ zeptám se vyděšeně.

Oči hledí na zem. Plíce natáhnou slast a vydechnou chtíč. Drtivě temný dým ho zahalí, poté se vytratí ve vzduchu. Vyfoukl nikotin anebo pouhé nic plné touhy po ničem? Sleduji rty, chvějící se při každém pohledu na mou tvář. Pohlédne na mne. Čočky se choulí do klubíčka nevědomí a víčka svírají mou šanci vejít do jeho světa. Mrkne. Kouř opět brání mému výhledu. Zakašlu
a promnu si oči. Stále tam je. Sedí přede mnou a upírá pohled na mé malé já. Je tak neskutečně pevný a jistý. Drobné kapky slz plnící se podél řas prozrazují strachy stahující ho do zvláštního stínu. Čeho se bojí? O sebe? O mně? O nás? Ty neskutečně krásně svírající vibrace mě nutí se pousmát
a v hloubi duše poděkovat.

„Děkuji. Děkuji za to, že tě mám.“

Svírá mou dlaň.

„Chtěl sem ti udělat hezký večer. Zkazil sem to.“

„Sakra! Kolikrát sem ti říkala, že máš pořádně pít!?“

Zavře oči. Nadechne se. Otevře oči.

Drak. Drak svíjející mou duši, život, nás dva. To já mám své omezení, pravidla a morální hodnoty
s etiketou. A potom. Strachy. Vytvářím si překážky, ze kterých se pak nemohu vymotat. Jako had plazící se skrz kříž. Jako drak plný ničícího ohně. Živí se uvnitř jeho nitra. Křídla k nepoužití,
k nesmyslnému zneužívání dobroty. Jsem mlhou zahalující naši důvěru po odhodlání se nevzdávat. Jsme samy, přitom spolu. Bojím se té cesty k budoucnosti. Hledám symboly jako odpovědi na mé otázky.

„Mám tě tady, před sebou. Přesto tě nechávám na pospat mlze. Ukrutné a zničující mlze.“

„Já se ti v ní neztratím.“ ujistí mě.

„Ztratil ses. Nebyl si tam, když sem tě potřebovala. Telefonoval si a já šla do toho kopce úplně sama. Hledala sem draka.“

„A našla si ho?“

„Našla. Našla sem sama sebe.“

„A co ještě?“ zajímá ho.

„Nevím,“ odmlčím se. „Tvá tajemství.“

„Podívej se do pravé kapsy u bundy.“ zachraptí a kývne hlavou směrem k malému křeslu
u okna.

Vytáhnu malou sametově modrou krabičku. Chvíli váhám. Podívám se na něj, usměje se. Leží tam tak zchvácený, přitom odhodlaný mě zachránit… ze spárů draka. Otevřu krabičku. Zalknu se.

Osoba v černé kápi. Nové začátky. Kaluže krve v dlaních. Schopnost bojovat o náš vztah. Holé stromy bez jediného listu. Cesta budování je těžká, ale vždy přichází jaro a listy začínají růst. Kříž, kostel, svatba. Drak, ochránce, on, já.

„Jen v těch nejtemnějších momentech dokážeme spatřit to, po čem doopravdy toužíme. V mlze nevědomí.“ pronese něžně jako by recitoval báseň.

Políbí mě a můj prsteníček pocítí neskutečně pevný tlak. Drak protkaný křížem.

​